Nová kniha Bezpochyb: Psychoterapeutka na prahu čtyřicítky

Ukázka z knihy:

Co mají společného psychoterapeutka se sochařkou

„Odcházím do ateliéru,“ oznámím mimoděk svému muži, když se mě už potřetí ptá přes WhatsApp, co chci k večeři. Jedním uchem tam, druhým ven. Protože už jsem samozřejmě v procesu! A vypínám přitom hruď, jako by mi ji měl ošerpovat generál s lesklými epoletami. Právě teď mám totiž ve vědomí pouze jedinou věc a nic dalšího se mi do něj už nevejde (v odborné hantýrce se tento jev nazývá hyperfokus). Jdu tvořit něco smysluplného. S dodatkem „opovažte se mi v tom někdo zabránit“. K večeři budou dneska nejspíš párky. Jsem s tím naprosto v pohodě.

Někteří terapeuti nazývají prostor, kde se setkávají, těší a trápí (přesně v tomto pořadí) se svými klienty, kteří se s nimi trápí, setkávají a těší (přesně v tomto pořadí), jednoduše terapeutovna (jak ordinérní!). Popřípadě ještě „konzultační místnost“ (chraň bůh!). Já jsem takhle přičiněním jungovské synchronicity jednoho pošmourného listopadového odpoledne přišla k ateliéru. A hned jsem věděla, že je to přesně to pravé místo pro mě i pro moje klientky. Bývalá nájemnice totiž byla malířka a vedla v tomto úžasném prostoru výtvarné kurzy pro veřejnost. Na nosné zdi po ní zůstaly OBŘÍ ČERNÉ MANDALY NA ZÁŔÍCÍM ORANŽOVO-ČERVENÉM PODKLADU (nejde to jednoduše popsat, museli byste to vidět na vlastní oči, každopádně to do vás přímo praští), o kterých moje klientky hned na prvním sezení hlásí, že se ke mně perfektně hodí (přitom speciálně k mandalám nijak zvláštní vztah nemám, jsou mi prostě jen sympatické). Nejspíš to je genius loci, který přímo vybízí k zapojení do tvorby tady a teď a k důvěře v proces samotný. S nadšením jásám, když na podlaze, na okenním parapetu nebo na bílé zdi tu a tam objevím zadřenou akrylovou šmouhu po bývalé nájemnici či jejím bývalém kurzistovi. Při podpisu nájemní smlouvy se mě majitelé (mimochodem moc fajn lidi) zeptali, jestli to chci vybílit. PROBOHA JEN TO NE! Tady se totiž už společně tvořilo. Ten prostor si to naštěstí moc dobře pamatuje.

Neinspirují mě jen velikáni světové (Jung, Fromm, Rogers, Satirová, Horneyová, Sullivan, Kleinová, Perls, Adler), potažmo české (Kratochvíl, Skála, Junková, Roubalová) psychoterapeutické scény. Inspirují mě tvořivé osobnosti jako takové. A můj nedávný objev, ze kterého jsem v podstatě každý den u vytržení, je polozapomenutá francouzská sochařka Camille Claudelová. Sestra vidoucího básníka – symbolisty Paula Claudela a milenka a souputnice v tvorbě samotného Agusta Rodina neboli Mistra s velkým M.

Vynořování, chcete-li „vytesávání“ smyslu z nepoddajného mramoru psyché je totiž raison d’ȇtre každého pořádného terapeuta. Psychoterapie má jako sochařství tu zvláštnost, že je to řemeslo i umění zároveň. Řemeslu se člověk chtě nechtě nějak vyučí v rámci dlouhodobého sebezkušenostního výcviku (pokud se tedy během něj fakticky nedopustí nějakého velkého průšvihu, jako je například duální vztah s klientem – o tom později). A umění? Holečku, to už je jiná káva, kterou si musí upražit a připravit každý sám podle vlastní vytříbené chutě. A chce to pořádný kus odvahy. Když Camille Claudelová spatřila nevzhledný a zprvu ničím nezajímavý kus mramoru, předem viděla jeho jedinečnou křehkou krásu, která v něm už byla dávno přítomna. Stačilo jí jen odsekat všechno nadbytečné, vše, co do obrazu nepatří.

Virginie Satirová prakticky z ničeho vynalezla v 50. letech minulého století terapeutickou techniku sochání, která pracuje s tělesnou člověčí metaforou ve 3D a hledá finální tvar, který bude zcela jiný než původní socha. Syrový materiál, který prošel zásadní transformací.

Často na ni při práci ve svém ateliéru s vděčností myslím. Holka, vážně jsi to trefila. Klobouk dolů! Ráda si představuji, že psychoterapie patří mezi beaux arts, krásná umění. Svého času dokonce ve Francii existovalo ministerstvo krásných umění. Rozhodně je to však svobodné povolání, které jsem si sama vybrala. Nebo spíš které si vybralo mě. Možná že někdo předem viděl ten surový materiál mého života a v něm ukrytý můj vlastní gestalt. S každou klientkou, která ke mně zavítá a kterou mám čest doprovázet na cestě objevování a zamilování si sebe i druhých, se možná kousek po kousku odtesává všechno, co ke mně nepatří. Až nakonec jednoho dne zůstanu jen já sama. Škoda že to neuvidím.