aneb Psychoterapeutka na prahu čtyřicítky je nová kniha Lady Šůlákové, která vychází pod značkou Knihy Bezpochyb 28. června 2024.
Co by nejspíš řekla Virginie Satirová, zakladatelka transformační systemické terapie, jedné psychoterapeutce z Mostu, kdyby se spolu mohly setkat? Jak by takové setkání probíhalo? Mluvily by o překot, vedly hluboké rozhovory o smyslu života, pily dobře vychlazené víno – anebo by jim stačil jen letmý pohled plný porozumění a rozverný smích? Mohlo by se odehrávat jen v hlavě, a přesto být skutečné? Jak se vlastně stane, že se jedna žena na prahu středního věku rozhodne věnovat péči o duši, a ještě se tím živit?
Je psychoterapie řemeslo, nebo umění? Jsou chvíle, kdy terapeut neví, co dělat, a spoléhá se jen na důvěru ve vztah a svou intuici? Co se vlastně odehrává v terapeutické místnosti a v mysli terapeuta?
Nakoukněte pod pokličku terapeutického procesu. Anebo ještě lépe: usedněte sami ještě dnes na klekačku – prastarý nástroj osobního rozvoje.
Ukázka z knihy:
Co mají společného psychoterapeutka se sochařkou
„Odcházím do ateliéru,“ oznámím mimoděk svému muži, když se mě už potřetí ptá přes WhatsApp, co chci k večeři. Jedním uchem tam, druhým ven. Protože už jsem samozřejmě v procesu! A vypínám přitom hruď, jako by mi ji měl ošerpovat generál s lesklými epoletami. Právě teď mám totiž ve vědomí pouze jedinou věc a nic dalšího se mi do něj už nevejde (v odborné hantýrce se tento jev nazývá hyperfokus). Jdu tvořit něco smysluplného. S dodatkem „opovažte se mi v tom někdo zabránit“. K večeři budou dneska nejspíš párky. Jsem s tím naprosto v pohodě.
Někteří terapeuti nazývají prostor, kde se setkávají, těší a trápí (přesně v tomto pořadí) se svými klienty, kteří se s nimi trápí, setkávají a těší (přesně v tomto pořadí), jednoduše terapeutovna (jak ordinérní!). Popřípadě ještě „konzultační místnost“ (chraň bůh!). Já jsem takhle přičiněním jungovské synchronicity jednoho pošmourného listopadového odpoledne přišla k ateliéru. A hned jsem věděla, že je to přesně to pravé místo pro mě i pro moje klientky. Bývalá nájemnice totiž byla malířka a vedla v tomto úžasném prostoru výtvarné kurzy pro veřejnost. Na nosné zdi po ní zůstaly OBŘÍ ČERNÉ MANDALY NA ZÁŔÍCÍM ORANŽOVO-ČERVENÉM PODKLADU (nejde to jednoduše popsat, museli byste to vidět na vlastní oči, každopádně to do vás přímo praští), o kterých moje klientky hned na prvním sezení hlásí, že se ke mně perfektně hodí (přitom speciálně k mandalám nijak zvláštní vztah nemám, jsou mi prostě jen sympatické). Nejspíš to je genius loci, který přímo vybízí k zapojení do tvorby tady a teď a k důvěře v proces samotný. S nadšením jásám, když na podlaze, na okenním parapetu nebo na bílé zdi tu a tam objevím zadřenou akrylovou šmouhu po bývalé nájemnici či jejím bývalém kurzistovi. Při podpisu nájemní smlouvy se mě majitelé (mimochodem moc fajn lidi) zeptali, jestli to chci vybílit. PROBOHA JEN TO NE! Tady se totiž už společně tvořilo. Ten prostor si to naštěstí moc dobře pamatuje.
Neinspirují mě jen velikáni světové (Jung, Fromm, Rogers, Satirová, Horneyová, Sullivan, Kleinová, Perls, Adler), potažmo české (Kratochvíl, Skála, Junková, Roubalová) psychoterapeutické scény. Inspirují mě tvořivé osobnosti jako takové. A můj nedávný objev, ze kterého jsem v podstatě každý den u vytržení, je polozapomenutá francouzská sochařka Camille Claudelová. Sestra vidoucího básníka – symbolisty Paula Claudela a milenka a souputnice v tvorbě samotného Agusta Rodina neboli Mistra s velkým M.
Vynořování, chcete-li „vytesávání“ smyslu z nepoddajného mramoru psyché je totiž raison d’ȇtre každého pořádného terapeuta. Psychoterapie má jako sochařství tu zvláštnost, že je to řemeslo i umění zároveň. Řemeslu se člověk chtě nechtě nějak vyučí v rámci dlouhodobého sebezkušenostního výcviku (pokud se tedy během něj fakticky nedopustí nějakého velkého průšvihu, jako je například duální vztah s klientem – o tom později). A umění? Holečku, to už je jiná káva, kterou si musí upražit a připravit každý sám podle vlastní vytříbené chutě. A chce to pořádný kus odvahy. Když Camille Claudelová spatřila nevzhledný a zprvu ničím nezajímavý kus mramoru, předem viděla jeho jedinečnou křehkou krásu, která v něm už byla dávno přítomna. Stačilo jí jen odsekat všechno nadbytečné, vše, co do obrazu nepatří.
Virginie Satirová prakticky z ničeho vynalezla v 50. letech minulého století terapeutickou techniku sochání, která pracuje s tělesnou člověčí metaforou ve 3D a hledá finální tvar, který bude zcela jiný než původní socha. Syrový materiál, který prošel zásadní transformací.
Často na ni při práci ve svém ateliéru s vděčností myslím. Holka, vážně jsi to trefila. Klobouk dolů! Ráda si představuji, že psychoterapie patří mezi beaux arts, krásná umění. Svého času dokonce ve Francii existovalo ministerstvo krásných umění. Rozhodně je to však svobodné povolání, které jsem si sama vybrala. Nebo spíš které si vybralo mě. Možná že někdo předem viděl ten surový materiál mého života a v něm ukrytý můj vlastní gestalt. S každou klientkou, která ke mně zavítá a kterou mám čest doprovázet na cestě objevování a zamilování si sebe i druhých, se možná kousek po kousku odtesává všechno, co ke mně nepatří. Až nakonec jednoho dne zůstanu jen já sama. Škoda že to neuvidím.
Autorka o sobě
Práce terapeuta mne velmi naplňuje. Vím, čím si v terapii procházíte a že každá změna je těžká. Těším se proto z každého kroku, který si dovolíte udělat směrem k sobě, k druhým a k naplněnému životu. Nečekejte však procházku růžovou zahradou, každá změna a růst bolí. Terapii si poctivě odpracujete a záleží jen na vás, jak daleko a do jaké hloubky se sami odvážíte jít. Výsledkem naší společné práce bude, že se vám bude snáze žít a pocítíte úlevu ve vztazích s druhými, a především pak v tom nejdůležitějším vztahu – ve vztahu vůči sobě. Budeme společně objevovat místo ve vašem nitru, kde vnímáte soulad, smysl a lehkost bytí. Kde sami se sebou a se svým životem ladíte, kde jste v harmonii. Myslíte-li to s terapií a sami se sebou upřímně a vážně, mohu vám slíbit spokojenější a naplněnější život. Terapie je zcela jedinečný osobní proces, šiju ji každému klientovi „na míru“. Nepracuji s psychopatologií, nehledám to, „co, je rozbité“. Nečekejte proto ode mne stanovení diagnózy a předepsání medikace. Největší odborníci na svůj život jste vy sami. Při naší společné práci budeme posilovat to, co ve Vás může a chce růst.
Chceš i ty snadno a rychle vydat svou knihu?
Není nic jednoduššího! Podívej se, co všechno ti zařídíme (spoiler: kromě textu samotného všechno) nebo se nám rovnou ozvi, doladíme podrobnosti a za pár dní může být tvá kniha na světě!
Nejnovější na našem blogu
Nová kniha Bezpochyb: Psychoterapeutka na prahu čtyřicítky
Lada Šůláková zatoužila darovat si ke kulatým narozeninám knihu. Svou vlastní knihu. A rozhodla se vydat nejsnazší cestou – vydat s naší pomocí e-book. Kniha Satirová na klekačce: Psychoterapeutka na prahu čtyřicítky právě dnes spatřila světlo světa….
Nejsnazší cesta, jak získat pozornost čtenářů
Každý nakladatel dobře ví, jak moc záleží na prvním dojmu. Ať už jsi autor, nebo jen vášnivý čtenář, určitě s námi budeš souhlasit, že poutavá obálka je základ úspěchu každé knihy. Výstižný a originální obrázek zaujme oko…
Vydej si sám elektronickou knihu: Osvoj si kontrolu a získej větší odměnu za své dílo
V digitální éře se samopublikování stalo revolučním prvkem v knižním průmyslu. Díky rozvoji elektronických knih a online platforem mají autoři možnost vydat své vlastní dílo bez nutnosti prostřednictví tradičního nakladatele. Tato nezávislá cesta nabízí autorům mnoho výhod…